Rozdělená země / Reportáž

Barva řídce osídlené maďarské pusty je v lednu hnědá a nebe je šedé. Známkou života jsou jen ospalá káňata čekající na kůlech u cesty na kořist. Cizinec projíždějící touto krajinou se nediví, že Maďaři považují za svůj národní rys melancholii a za svou kulturu smutek.

Sto kilometrů před Budapeští se rovina najednou zvlní, objeví se lesy, louky a občas lze zahlédnout vesnici bokem od silnice. Centrem tohoto malého ostrova kopečků v oceánu pusty je městečko, jež koncem 17. století založili němečtí mniši a nazvali ho Moor - Bažina. Maďaři si ho později přejmenovali na Mór - Mouřenín. Oba názvy dobře ilustrují současný spor mezi Evropou a Maďarskem, které jí od ledna předsedá. Pro Evropu je Maďarsko „bažinou“ demokracie, Maďaři Evropě naopak vyčítají, že je považuje za pouhé „mouřeníny“ a že odmítá respektovat jejich svobodně zvoleného vůdce Viktora Orbána.

Maďarsko, po roce 1989 primus střední Evropy, se propadá ekonomicky i politicky. Po dvaceti letech si lidé loni v dubnu zvolili vládu jedné strany (Fidesz), která už sérií zákonů stihla upevnit svoji moc včetně kontroly nad médii a připravuje změnu ústavy, jež má Orbánovu „revoluci“ dokončit. Výčet dosavadních změn by byl příliš dlouhý a není tématem tohoto textu. Tím je hledání odpovědi na otázku, kde se stala chyba a zda náhlý úpadek demokracie je jen zvláštní maďarskou epizodou anebo systémovým jevem, který může zasáhnout i další státy ve střední Evropě.

Věřím Orbánovi

Mór vypadá jako typické městečko ve střední Evropě. Na okraji paneláky, v centru parčík, supermarket a jedna delší ulice s obchůdky v jednopatrových domech. Parčíkem bloumají rodiny s dětmi, na otázku cizince však kroutí omluvně hlavou – ve znalosti cizích jazyků jsou Maďaři na chvostě Evropy. Až programátor István lámanou němčinou vysvětluje, proč patří k téměř 60 procentům Orbánových voličů v Móru – a ukazuje na své tři malé děti. Orbán slíbil rodinám s větším počtem dětí přidat, což prý dodržel. Jinak ho však politika nezajímá. Orbána volila i recepční Ági v prázdném místním penziónu, který bývá plně obsazen až v lovecké sezóně, kdy sem jezdí Němci a Italové střílet zvěř. Spolu s manželem (vojákem) vydělají dohromady i s dětskými přídavky na dceru v přepočtu sotva 16 tisíc korun. Další dítě by neuživili, proto ho nemají. „Ale Gyurcsány (bývalý levicový premiér) byl ještě horší,“ říká smutně. Smutek, tento národní rys, čiší z jejích černých očí i když se vyčerpaně usmívá.

„Lid většinou neformuluje důvody své volby, ale je jasné, že měl už plné zuby korupce, bídy a nesplněných slibů osmileté vlády postkomunistů a liberálů. Věří Orbánovi, protože má vizi,“ říká politický filosof András Lánczi ve své moderní kanceláři Korvínovy univerzity v centru Budapešti s výhledem na Dunaj. Tento muž, i když si střeží akademickou nezávislost, je považován za jeden z intelektuálních pilířů Orbánovy strany a jen během rozmluvy mu třikrát zvonil telefon se žádostí zahraničních televizí o rozhovor. „To je tím rozruchem kolem mediálního zákona,“ říká omluvně.

Co říká na kritiku, která zaznívá z Bruselu? „Západ prostě nedůvěřuje novým členům EU – podobně kritizoval Slovinsko i Česko, když se ujali předsednictví,“ říká klidně. A jak tedy vysvětlí, že tvrdá kritika zaznívá i od významných Maďarů? V tom okamžiku tento vlídný padesátník s kulatou tváří zvýší hlas: „Kdo jsou ti kritikové? Paul Lendvai, který z Vídně donášel maďarským komunistům? György Konrád, který se tváří jako disident, ale v osmdesátých letech mohl svobodně cestovat? Miklós Haraszti, který Orbána prostě nenávidí? Toho Orbána, o němž existují jasné dokumenty, že byl za komunismu opravdu pronásledován?“ (Pro přesnost budiž řečeno, že to, zda byl legendární rakouský novinář Lendvai maďarským agentem je přinejmenším sporné, Konrád byl za komunismu jako spisovatel zakázán, Haraszti byl osm let vysokým komisařem OBSE pro média a ve své funkci byl tvrdým kritikem i západních zemí, například Itálie).

Jak se ukáže při dalších rozhovorech, osobní nevraživost vůči ideovým protivníkům zprava i zleva prostupuje celým maďarským politickým životem v míře, jaká je například i ve vyhrocených českých poměrech nepředstavitelná.

Jakmile však přijde řeč na systémové jevy, pan Lánczi má mnohem zajímavější postřehy. Původ Orbánova drtivého vítězství vidí v dávné i nedávné historii. Maďaři zažili za posledních 80 let sérii porážek – v obou světových válkách i v roce 1956 – a onen slavný gulášový socialismus Jánose Kádára pak uvrhl zemi do dluhů, z nichž se stát dodnes nevyhrabal. Mnozí postkomunisté, kteří byli od roku 1989 většinu času u moci, ho navíc dílem rozkradli ve svých korupčních sítích. „Lidé se chtějí konečně vymanit z pasti a Orbán jim dává naději na pořádek, spravedlnost a silný stát.“ Také proto odmítl půjčku Mezinárodního měnového fondu a uvalil vysoké daně na banky a firmy, zejména zahraniční, protože „nechce zdaňovat občany, ale zahraniční kapitál, který už od Maďarů vytáhl za dvacet let peněz víc než dost“.

Ano, společnost je hluboce rozdělená, uznává Lánczi, ale Orbán se jí snaží dát společnou ideu, kterou trpělivě hledá. „Jako politik je dnes nenahraditelný, ale jeho skutečná síla spočívá v jeho straně Fidesz, v tomto obrovském a disciplinovaném tělese.“

Obrovskou společenskou frustraci přičítá také tomu, že komunistická minulost je stále tabu. „Dodnes nevíme, kdo byl agentem tajné policie a kdo pronásledovaným. Širší veřejnost stále nemá k archivům státní bezpečnosti přístup. Proto to dnes ve společnosti vře.“ Věří tedy, že nová vláda prosadí zveřejnění spisů podobně jako v Česku či na Slovensku? „Nevím,“ přiznává. „Je totiž možné, že by to způsobilo velkou destrukci i v samotné straně Fidesz.“

András Lánczi Orbána velmi obdivuje a je přesvědčen o tom, že je to demokrat tělem i duší. „Kdyby jako demokrat selhal, byl by to pro mne konec světa.“

Až to přestane fungovat

János Kis, slavný disident a vlivný intelektuál „liberálních kruhů“, se ve své útulné kanceláři Středoevropské univerzity občas na dálku pozoruhodně shodne se svým ideovým protivníkem Lánczim. „Příčiny dnešního stavu jsou politické, nikoli sociologické či historické,“ říká. Tou hlavní je slabost a zkorumpovanost levice, která způsobila její „mravní kolaps“. Nicméně na otázku, v čem a kdo konkrétně selhal, odpovídá: „Nemá dnes smysl hledat viníky. Důležité je, aby levice i pravice jednou pochopily, že se navzájem potřebují a aby se v budoucnu společně domluvily na ústavním mechanismu. Orbán ale součástí tohoto nového konsenzu být nemůže.“

Prozatím je však právě Orbán hlavní postavou maďarské politiky a pravice, která se podle Kise považuje už od devadesátých let za „přirozenou vůdkyni“ v zemi cítí, že přišla její historická šance na základní proměnu státu. Kis uznává, že situace je mimořádná a Orbán stále velmi populární. Nicméně je mírným optimistou a vidí první náznaky obratu ve veřejném mínění. „Když Orbán zdanil banky, bylo to populární, ale znárodnění penzijních fondů a útok na ústavní soud už ne.“ A až se ukáže, že Orbánova ekonomická koncepce nefunguje, bude čelit problémům. Už teď se ozývají dokonce i pravicoví ekonomové, kteří varují před rozkladem systému.

V ulicích Budapešti se už mezitím projevuje Orbánova představa „silného státu“ (jakkoli paradoxně to z pravicových úst zní): nelze přehlédnout početné policejní hlídky v reflexních vestách a černých beranicích. Kontrolují bezdomovce, byť jinak se vůči nim chovají slušně a z centra je nevyhánějí. A nutno také dodat, že jeden obrovský problém, který po léta levicové vlády strašil celou zemi, zvládl Orbán hravě mrknutím oka: demonstrace neofašistických Maďarských gard úplně vymizely a extremistická strana Jobbik se zmítá ve vnitřních sporech. Na druhé straně, jak řekl György Konrád pro Der Spiegel, „byl to kdysi právě Orbán, kdo tohoto džina vypustil z láhve“.

Mediální válka

Budapešť je proti liduprázdné pustě přímo pulzujícím středem maďarského vesmíru, i tady však život plyne spíše poklidně, nic nenaznačuje, že se právě odehrává „revoluce“ - žádné billboardy s Orbánovou tváří či politická hesla. Mimo hlavní bulváry jsou ulice spíše poloprázdné, stejně jako restaurace a slavná pěší zóna na Váci útca. Člověk zvyklý na pražskou tlačenici ocení absenci turistů, hladkou dlažbu i skvělou kávu v kavárnách. Ale možná, že to jen lezavá zima ochromila jižanský styl života, takže město působí mírně ospale.

O to bouřlivější, drsnější a plný nenávisti je však život virtuální – ten v médiích. Ta jsou rozdělená na pravicová a liberální neprostupnou zdí, kterou samotní novináři ani fyzicky nepřekračují, nemluví spolu a až na výjimky ty druhé ani nečtou. A pokud ano, tak jen proto, aby mohli obvinit protivníky ze zaujatosti.

„Tato mediální válka trvá už dvacet let,“ přiznává s cigaretou v ruce zástupce šéfredaktora největšího pravicového deníku Magyar Nemzet Péter Csermely v zasedačce redakce, která sídlí v budově bývalé mincovny (připomíná však spíše bývalá kasárna). Csermely viní liberální média, že doma i v zahraničí spílají pravici a její vládě do fašistů a antisemitů. „Divíte se, že po tom všem vyžaduje nový mediální zákon vyváženost zpravodajství?“

A jako důkaz zaujatosti vypráví příběh o tom, že když policajti za bývalé vlády „mlátili a mučili“ demonstranty v památném protivládním protestu v říjnu 2006, liberální média mlčela. Tato demonstrace je jen jedním z mnoha neuralgických bodů, které tvoří onu neprostupnou zeď mezi dvěma různými legendami o realitě (byť někteří z „liberálních kruhů“ váhavě přiznali, že jejich tehdejší mlčení byla v tomto případě chyba).

Není však zvláštní, že jeho noviny obhajují mediální zákon, který nové Mediální radě (jejíž všech pět členů vybral Fidesz) umožňuje udělovat likvidační finanční sankce podle vlastního uvážení a například zavádí povinnou registraci médií, jež podléhá schválení Radou? Neměla by média bez ohledu na ideologické nálepky ve společném zájmu bránit co nejširší svobodu projevu? „Zákon je možná přísný, ale schválil ho parlament, který vzešel ze svobodných voleb. Novináři nejsou žádní zvláštní občané, kteří by měli pro sebe požadovat výjimku z demokracie,“ říká Csermely.

Symbolicky co nejdál - na druhém břehu Dunaje - sídlí redakce největšího levicového deníku Népsabadság a z pracovny šéfredaktora Károlye T. Vöröse právě vychází štáb rakouské televize. Šéfredaktor zve další návštěvu dál a plynnou němčinou pohotově shrnuje: „Za rozdělení společnosti může Orbánova politika, která je založena na nenávisti.“ I on však uznává, že příčiny tak drtivého vítězství pravice jsou hlubší a že selhala levice i liberálové, kteří chtěli lidu nadiktovat reformy shora, chovali se povýšenecky a „nevědí, jak žijí obyčejní lidé“. Ale Maďaři jsou vůbec zvláštní národ – mají pocit, že po staletí žijí pod nadvládou cizích (Turci, Rakušané, Rusové) a „ani po dvaceti letech jim nedošlo, že jsou už svobodní“. A nemají rádi kapitalismus. „V parlamentě jsou dnes všechny čtyři strany antikapitalistické, byť každá z jiného důvodu.“

Népsabadság vyšel počátkem ledna s bílou titulní stranou, na níž byla napsána jen jedna věta ve všech evropských jazycích: „V Maďarsku je ohrožena svoboda tisku.“ Jeho noviny připravují podání na Ústavní soud a věří, že uspějí. Spolupráci se šéfredaktory pravicových médií neočekává, neboť jejich vztahy jsou chladné.

„Nový zákon se zatím v praxi nestihl projevit, ale je jen otázka času, kdy přijdou soudní procesy,“ říká. Zajímavé je, že na novou Mediální radu už přišly dva podněty. Jeden žádá stažení reality show v komerční televizi kvůli „nevkusu“, další přišel nečekaně od opoziční strany zelených a stojí za zmínku. Známý publicista Zsolt Bayer uveřejnil počátkem ledna v pravicovém deníku Magyar Hírlap článek, v němž se rozčiluje, že Maďarsko je v zahraničí očerňováno lidmi židovského původu a píše o „smrdutých exkrementech se jmény jako Cohen, Cohn-Bendit a Schiff“ (myšleni jsou britský sloupkař Guardianu Nick Cohen, lídr frakce zelených v europarlamentu Daniel Cohn-Bendit a světoznámý maďarský pianista Andras Schiff). Vzápětí dodává: „Nic nového pod sluncem. Bohužel, ne všichni byli pohřbeni v lesích za vesnicí Orgovány.“ (V letech 1919-1920 v období „bílého teroru“ bylo v této oblasti zmasakrováno mnoho židů, vesměs komunistů.)

Setkání disidentů

To, co vypadá jako dvorek ukrytý v tajemných zákoutích centra, je  ve skutečnosti plochá střecha činžáku, přes kterou se prosklenou zdí vchází do nádherně zrekonstruovaného prostoru s velkou knihovnou a dlouhým prostřeným stolem. Je to dílo a zároveň byt slavného architekta László Rajka (je synem komunistického ministra zahraničí, který byl ve stalinském monstrprocesu popraven v roce 1949 a László se narodil po otcově smrti). U něj se na večeři sešli přátelé a bývalí disidenti Miklós Haraszti, spisovatel György Konrád a bývalý dlouholetý primátor Gábor Demszky (s manželkami).

V debatě přijde řeč na Bayerův článek a padne otázka o antisemitismu. „Raději se nespouštějme do těchto hlubin,“ mává rukama Miklós Haraszti, zatímco Konrád, který zázrakem přežil holocaust, zamyšleně mlčí. Po večeři se manželky jako za starých časů přesunou do vzdálených křesel ke knihovně a muži debatují o politice. „Přežil jsem už dvě diktatury a teď možná přichází třetí. Jsou tu však dva důležité rozdíly: internet a možnost cestování,“ říká Konrád. Tito intelektuálové se dnes octli téměř ve stejné situaci jako v osmdesátých letech. Rajkovi byly okamžitě zastaveny jeho projekty, Demszky dostává tajné odkazy, že Orbán má na něj políčeno, Haraszti přednáší na americké univerzitě, protože v Maďarsku „není šance“. Nálada je přesto veselá a když se o půlnoci rozcházejí, prohlásí Haraszti: „Nutno uznat, že Orbán je mimořádně talentovaný politik.“ Že je to neštěstí, které jiné země střední Evropy nepostihlo, myslí jako nevyslovenou samozřejmost.

S písničkou na rtech

„Já vlastně žádného voliče Fideszu neznám,“ říká mladá novinářka Eszter Zalán v kavárně s přitažlivým názvem Alibi. „Oni mají úplně jiný vkus, tam, kam chodím já, se nevyskytují.“ Rozdělení společnosti tedy proťalo i mladou generaci: „Poslouchají jinou hudbu, chodí do jiných klubů.“

Nástup Fideszu však zasáhl liberální mládež na citlivém místě. V celé zemi cítit tlak na změnu kulturního kódu, v Budapešti bylo vyměněno vedení slavného kulturního centra Millenáris, které si vybudovalo pověst hlavní hudební a divadelní scény pro mladé lidi. Ohrožen je i Sziget, největší hudební festival ve střední Evropě, neboť nový starosta městské části (z Fideszu) stanovil organizátorům za pronájem půdy astronomickou částku.

Byli to také převážně mladí lidé, kteří se v pátek podvečer sešli na náměstí před historickou budovou parlamentu (policie odhadla jejich počet na deset tisíc). Protest proti mediálnímu zákonu zorganizovali přes facebook a zároveň vyzvali politiky z obou táborů, aby nechodili, neboť toto je akce nepolitických občanů, kteří nechtějí nic jiného než svobodu. Svůj kulturní kód dali najevo tím, že nechali vystoupit rapera, herečku a písničkáře. Celé to připomínalo spíše happening než demonstraci, i když poslední výzva moderátora měla přece jen jasné poselství: „Nedovolte vládě, aby uvěřila, že nás unaví. 27. ledna se tady opět sejdeme!“

Zatím má ale všechny karty v rukou Orbán a na své straně má i čas. Na jaře má naplánovanou změnu ústavy a jak řekl László Rajk, „tohle bude na dlouho a změny, které provede Orbán, budou možná nevratné“.

Reportáž vyšla v týždenníku Respekt.

Foto: Reuters

Späť na hlavnú stránku | Späť horeVytlačiť stránku | Zaslať stránku na email

pošli do vybrali.sme.sk |  Facebook

Milí čitatelia,
salon.eu.sk je neziskový projekt a prístup k bezplatnému čítaniu má každý. Chceme Vás poprosiť, aby ste nám pomohli udržať ho finančným príspevkom v ľubovoľnej výške, ktorý nám môžete poslať prostredníctvom služby PayPal, s ktorou je možné efektívne
posielať aj malé dary bez toho, aby sa niečo pri prevode strácalo.
Každý príspevok je pre nás veľmi dôležitý.
Podporiť nás však samozrejme môžete aj prostredníctvom nášho účtu: 2922815184/1100.
Ďakujeme Vám v každom prípade za priazeň.
tím www.salon.eu.sk