Arnošt Lustig zemřel v sobotu ráno ve
věku čtyřiaosmdesáti let. Nikdy jsme se nepotkali. Ale znám ho dobře. Člověk
přečte knížku a pozná autora líp, než kdyby ho někdy potkal.
Měl vlastně jedno hlavní téma: psal o tom, co zažil jako mladý kluk. V
šestnácti letech byl poslán do Terezína. Později poznal Osvětim a Buchenwald. V
dubnu 1945 jako zázrakem uprchl z transportu smrti (z Buchenwaldu do Dachau) a
ukrýval se až do konce války v Praze.
„Obyčejný příběh jednoho Žida,“ zaslechl jsem nedávno v kavárně jednoho člověka
komentovat zprávu o Lustigově nemoci. Říkal to své partnerce nahlížeje do
novin. Pomyslel jsem si, jak velice se mýlil.
Psal o tom, co přežil Příběh Arnošta Lustiga je zcela neobyčejný. Kdyby byl
obyčejný, nepřežil by nacistický koncentrák a nenapsal by žádnou knihu.
Když po válce vyprávěl lidem, co zažil, viděl, že vyprávění nikdo nevěří.
Historky se minuly účinkem. Tak je napsal a zjistil, že slovo psané má docela
jinou sílu. Stal se spisovatelem a napsal od té doby dlouhou řadu knih. A
protože autorova formativní léta jsou léta dětství a mládí, psal hlavně o tom,
co zažil, nebo spíš přežil.
Každý člověk v sobě nosí nějaký příběh. Nějaký román, v němž listuje a k němuž
se vrací a v němž také občas škrtá. Člověk, který ztratí paměť, existuje, ale
vlastně nežije. Nemůže se vracet do minulosti, nemůže přemítat v dřívějších
kapitolách svého románu, bez ohledu na to, jestli jsou stránky šťastné, nebo
kruté.
Rozdíl mezi tím, kdo se vrací ke svým vzpomínkám, a nemá odvahu je dát na
papír, a mezi tím, kdo tu kuráž má, spočívá v tom, že tomu druhému se říká
spisovatel. Myslím, že Arnošt Lustig se stal spisovatelem proto, že musel.
Psaní se mu stalo smyslem existence. Chtěl předat zprávu o tom, co prožil. To
se mu skvěle podařilo. Démanty noci a Dita Saxová patří do zlatého fondu české
poválečné literatury.
Když jdou dva a dva ulicí Nedávno vyšla knížka Tachles. Je to rozhovor, který
vedl s Lustigem Karel Hvížďala. Je to pěkný a bohatý text. Přečetl jsem si
knížku a stále se k ní vracím.
Nevím proč, ale pokaždé se mi při listování tou knihou vybaví anekdota.
Dva Židé jdou za války opuštěnou ulicí a zaslechnou za sebou kroky. Otočí se a
vidí dva chlapy v hnědých košilích.
„Pospěšme si, ať už jsme doma,“ říká jeden z těch rasově podřadných občanů.
„Máš strach?“ ptá se ho druhý. „Mám. Oni jsou dva, a my jsme sami.“ Daleko?
Arnošt Lustig měl skvělý smysl pro humor. To je tak trochu odměna tomu, kdo má
nadhled.
Tvrdil, že za to nemůže, že jeho pohled na svět není výsledkem nějaké
moudrosti, ale prostě jeho povahy. Myslím, že se trochu mýlil.
Kdo se dovede dívat na svět bez předsudků a bez ohledu na to, zda mluví o
Češích, Němcích, Židech, cikánech nebo rákosnících, kdo nesoudí a neodsuzuje,
kdo nedává lehce palec dolů, ale snaží se chování těch druhých pochopit, ten se
tak sotva mohl narodit. Myslím si, že kdo prožil konec světa, a komu se ho
podařilo přesto zázrakem přežít, ten se od té chvíle dívá na život a na lidi
jinak. Přesvědčil mne o tom otec, který prošel za války podobnou cestou jako
Lustig a přiváděl mne i sourozence kdysi v úžas svým pohledem na svět.
Listuju znovu knihou Tachles a zas mne napadá anekdota.
Na palubě z Hamburku plujícího parníku se potkají dva němečtí Židé.
„Vidím, že se ti taky podařilo vystěhovat,“ praví první.
„Měl jsem velký štěstí,“ říká druhý.
„A kam?“ „Do Anglie. A ty?“ „Do Hongkongu.“ „Tak daleko?“ žasne druhý pasažér.
„Daleko? O
d k u d ?“ Arnošt Lustig uměl vtipy sypat z rukávu a osobitě je
vyprávět.
Jsou dvě možnosti: buď anekdotu zná a pak si ji trochu upraví, jak bývá zvykem,
až se k němu donese - anebo ji nezná.
V každém případě doufám, že ji přijme jako pozdrav.
Daleko?
pošli do vybrali.sme.sk |
Facebook| Po | Ut | St | Št | Pi | So | Ne |
| 1 | 2 | 3 | 4 | 5 | ||
| 6 | 7 | 8 | 9 | 10 | 11 | 12 |
| 13 | 14 | 15 | 16 | 17 | 18 | 19 |
| 20 | 21 | 22 | 23 | 24 | 25 | 26 |
| 27 | 28 | 29 | 30 | 31 | ||
| « máj » | « 2013 » | ||||||